Blog

9.8.2020

Dobrý den všem,

ráda bych se s Vámi podělila o události posledních měsíců, týdnů a dnů. Od doby, kdy jsme byli všichni v jakémsi režimu karantény, uplynulo už téměř půl roku. Za tu dobu, kdy jsme jako matky zvládaly spoustu učení a úkolů s dětmi (zahrnující různé předměty, a tedy i odbornosti), role švadlen, kuchařek, uklízeček, trenérek, chvílemi také učitelů základních uměleckých škol, organizátorek „volnočasových aktivit“, k tomu svoji práci (smekám před všemi, kteří zároveň chodili do zaměstnání a toto vše zvládali (muži i ženy) a péči o osobu blízkou. Musím však říct, že i přes tuto vytíženost jsem si našla čas na seberozvoj (možná i z důvodu „nezbláznění se z toho všeho“, protože energie okolo byly velmi silné, zpočátku nervózní, lidé nevěděli, co bude, jak věci zvládnou atd. A když to všechno vnímáte, je potřeba udělat si čas i na sebe. Kromě pravidelné fyzické aktivity, jsem se zúčastnila různých on-line webinářů a pracovala na sobě s využitím nástrojů Access Consciousness®. Začala jsem opravdu pravidelně používat mantru Access Consciousness®, kladla otázky od těch nejzákladnějších (Komu to patří? Jak se to zlepší? Co jiného je tady možné?) přes otázky typu (Co jsem tady ještě neuznala? Jaké jsou moje kapacity v této oblasti? Kdo může být pro mě příspěvkem? až po Jakou energií, prostorem, vědomím, možnostmi, zázrakem, kouzlem mohu být, což by změnilo… (dosaďte si sami) … s naprostou lehkostí?). Dopřála jsem si občas výměnu Access Bars®, tělesného procesu i SOP.

A výsledek? Možná Vás to překvapí, ale pro mě je to „obyčejná“, vlastně neobyčejná radost z bytí. Po dlouhé době jsem byla s dcerami v aquaparku. Strávily jsme tam celý den a s obrovskou vděčností konstatuji, že jsme si to užily. Když jsme se vracely nočním vlakem domů a bavily se a smály se v kupé nad fotkami z uplynulého víkendu, který strávily dcery s tatínkem chozením po horách a projížďce na raftu, uvědomila jsem si, že jsem za celý den, kromě nástupu do auta na nádraží, kde mě manžel s dětmi vyzvedával a jejich pozdravu „Ahoj mamíííí“ a nebyla v pozici „MATKY“, ale že jsem den strávila se svými „KAMARÁDKAMI“ a co víc, holky to vnímaly stejně. Prostě jsme si to užily, prošly jsme si celý areál, sjely divokou řeku, tobogány, včetně tobogánu s virtuální realitou, kdy jsem jela po skluzavce a usmívala se jak malé dítě nad projekcí vesmíru s příšerkami, která byla pouštěna do brýlí, houpaly se na vlnách, poležely v „bublinkách“. Bylo to super. Dříve bych asi seděla na lehátku, možná si četla, nebo se jen dívala, jak si to děti užívají, možná bych byla netrpělivá, že už je potřeba jet. Nic z toho. Jen klid, radost, vděčnost a bytí.

Pro někoho, kdo to žijete od narození svých dětí, je to možná „samozřejmé“ a moc Vám to přeji, ale pro mě to bylo a stále je výjimečné. Dlouho jsem měla pocit, že je potřeba děti vychovávat, i když se to za poslední dva roky změnilo, stále jsem je usměrňovala. Co když to opravdu není vždy nutné? Co když stačí se jich zeptat, co a jak chtějí dělat? Popovídat si, co funguje pro ně a pro nás? Stejně tak se v posledních dnech výrazně změnil náš vztah s manželem, opět „jen díky uvědomění si některých věcí a dovolení si být sama sebou“. Co když být sám/a sebou je to nejvíc, co můžeme dát nejen sobě, ale i ostatním? Co když můžeme inspirovat lidi kolem nás k tomu být sami sebou? Jakou lehkost s tím můžeme všichni mít?

Přeji všem, kdo budete číst tyto řádky, ať se Vám daří být přítelem sami sobě i svým blízkým.

Máte dotazy?

Chtete se podělit se zkušenostmi?